Od vypuknutí nákazy afrického moru prasat  (AMP) uběhlo již půl roku (tedy 27.12.2017) a evidentně to není doba, po které bychom se sním mohli rozloučit a kapitolu uzavřít, naopak téměř na den přesně, po 6-ti měsících,  se nákaza objevila mimo oblast ohraničenou elektrickými ohradníky. V souvislosti s koncem roku to svádí k bilancování dosavadních opatření a postupů. Pro mnohé to byl impuls k hodnocení vhodnosti různých postupů a patřičně halasné kritice, která je zakončena slovy kdyby…. Nicméně bych ji vždy velice rád doplnil starým českým pořekadlem, o rybách, rybnících a zadnici.  A nerad bych na několika listech papíru lamentoval nad tím, proč se udělalo toto, neudělalo tamto a nenasadilo ono. Pro mne v současné chvíli zůstává důležitá jen jedna otázka: Jaký postup zvolit nyní a na jakou oblast opatření se zaměřit.

Ze zkušeností minulého půlroku bych nejdříve začal u systémových opatření. Na začátku se poměrně rychle ustanovila odborná skupina, která se scházela v některých období velice často, a intenzivně diskutovala nad navrženými opatřeními, to považuji za velice pozitivní. Ale často to byly pouze plamenné diskuze bez jasných závěrů a úkolů do dalšího období. Jednání této skupiny ukázalo na nejasné rozdělení rozhodovacích pravomocí jednotlivých odpovědných orgánů státní správy. Pokud mělo dojít k rozhodnutí, vždy byli všichni velice váhaví a byla vidět jejich nejistota v okamžiku závěrečného rozhodnutí. Samozřejmě, částečně to bylo dáno novostí a nezkušeností se situací, se kterou neměli zkušenosti, ale často to bylo způsobeno také strachem z odpovědnosti za finanční náklady a také tím, že ani sami nevěděli, zda-li mají pravomoc toto rozhodnout. Zároveň to bylo ale také způsobeno tím, že nikdo nespecifikoval závažnost nákazy z pohledu státního zájmu. To stát neučinil dosud a z mého pohledu je to chyba. Když se hledaly nástroje k realizaci některých opatření, často se hovořilo o krizové situaci. Tu nakonec vyhlásil Zlínský kraj, ale vláda ČR jej již odmítla prodloužit a jen díky osobní odvaze některých osob realizovaná opatření pokračují dodnes. Dodnes tedy nevím, zda-li se jedná o státní zájem s vysokou prioritou, a nebo ne. Dodnes nejsou na boj s nákazou vyčleněny peníze ve speciální kapitole a skutečně nezávidím úředníkům ze SVS a MZe, pokud budou muset rozhodnout o realizaci nových opatření v řádech desítek milionů korun. Je škoda, že na začátku někdo neřekl, máte na eradikaci do konce roku 10, 50 nebo 100 milionů…. Pak by možná bylo vše mnohem jednodušší.

Proto považuji za zásadní, co nejdříve provést revizi současných zákonů a na základě zkušeností z minulého období provést úpravy, které budou směřovat k rychlosti rozhodování a pověření pravomocí konkrétních osob na konkrétních funkcích. O africkém moru sice jednalo nejvyšší vedení jak MZe, tak SVS, ale v zásadě veškerá opatření týkající se zamořené oblasti vydávala Krajská veterinární správa Zlínského kraje…A pokud se o takových změnách bude uvažovat, přimlouvám se, aby v systému řízení bylo méně osob, s většími pravomocemi, ale také osobní odpovědností. Mělo by být skutečně definováno, zda-li se jedná o krizovou situaci a ta si zasluhuje adekvátní reakce, které nemusí probíhat standardně podle normálně zadaných pravidel (např. rychlejší nákup, povolení spec. složek apod.), a nebo budeme postupovat podobně jako u jiných nákaz (např. ptačí chřipka) a řídit se současnými předpisy a nebudeme se je snažit ohýbat nebo v nich hledat kličky. Protože podle posledních informací, realizovanými opatření stále ještě nemůžeme omezit nikoho jiného, než je chovatel zvířete, tzn. v našem případě uživatel honitby. Tedy např. pachové ohradníky jsou na hraně zákona, a nejsem si stále jistý, zda-li tedy mohou být umístěny na soukromém pozemku bez souhlasu vlastníky, a to i přesto, že jsou nařízeny mimořádným veterinárním opatřením. To všechno stěžovalo celá jednání, a někdy i konstruktivní návrhy ztroskotaly na předpisech, které s něčím takovým, jako je africký mor prasat, vůbec nepočítaly.

Další věc, která stojí za zmínku a kterou je třeba zlepšit je komunikace, dialog a konstruktivnost jednání. Komunikace sice probíhala různými kanály a na různých úrovních, ale často se ke koncovým příjemcům (tzn. většinou uživatelům honiteb) dostávala zkresleně a se značným zpožděním. Uvedu jen příklad sám za sebe. Jako myslivecký hospodář jsem informaci o MVO, oficiálně obdržel od orgánu státní správy myslivosti až 3 týdny po jejich platnosti a to doporučeným dopisem. Není právě toto situace, kdy by měl státní úředník využít email, telefon nebo něco podobného a projevit osobní iniciativu? Druhým bodem je dialog a s tím související konstruktivnost jednání. Dialog by měl být veden na všech úrovních, a v této situaci by měly jít veškeré osobní zájmy stranou. Bohužel ani této situaci se nevyhnuly útoky skrze média a pro příště bych raději doporučoval navrhovat konkrétní opatření se správnou argumentací kompetentním orgánům.

Asi poslední věcí, která mě v současné době trápí, je odpovědnost každého jednotlivého myslivce. Od mnoha z Vás slyším na různých úrovních kritiku různých státních, nebo nestátních organizací. Sice si stále nejsem jistý, s jakou intenzitou bude v budoucnu s africkým morem stát bojovat, ale čím jsem si jistý, je to, že myslivci proti němu bojovat jako celek nebudou. A bohužel poslední dva měsíce mne v tom jen utvrdily. Po vyhlášení zástřelného jsem očekával, že státní kasa bude chudší o nejméně 100 miliónů korun. Nicméně konečný účet za akci „Aujezského choroba“ je přibližně 60 milionů. Tzn. 60 tisíc ulovených prasat, během dvou a půl měsíců hlavní lovecké sezóny. Dle mého názoru se o zvýšené intenzitě hovořit rozhodně nemůže. A utvrzují mne v tom i zprávy kolegů z loveckých akcí o omezování lovu, šetření bachyní, vylučování členů, co svoji aktivitu v lovu černé zvěře výrazně zvýšili.  

Zkrátka a dobře, i přesto, že padala různá opatření k eradikaci afrického moru, jedno měly všechny návrhy společné. A tou bylo snížení populační hustoty černé zvěře na celém území České republiky. A i přesto většina z nás na tuto výzvu nedbá a hrozbu afrického moru výrazně podceňuje a k potlačení početnosti neudělal téměř vůbec nic.